stranky o san andreas a o NFS Carbon

Vzhled

Od svého příbuzného, psa domácího (velkých hubených plemen), se liší v několika rysech. Má břicho jakoby zatažené dovnitř, hubenější nohy a malé tlapy. Vlka zdobí až po paty dlouhý chlupatý ocas. V poměru s hlavou má dlouhý a špičatý čenich. Barva, délka a hustota srsti je u vlků velmi variabilní. Barva se pohybuje od žlutavé až po rezavě hnědou na zádech a bílou až bílošedou na břiše. Vždy je přizpůsobena podnebí ve kterém jedinec žije.

Rozšíření

Díky své přizpůsobivosti, chytrosti, vynalézavosti a také plachosti byl dříve tento druh nejrozšířenější šelmou u nás i v Evropě. Postupem času však díky předsudkům lídí postupně vymizel a stali se kriticky ohroženým druhem. Lze ho najít v chladnějších oblastech celé Evropy. U nás se však objeví jen zřídka. Obývá volné krajiny a pustiny, zejména však tmavé lesy. Lze ho spatřit i v rákosí a kukuřičném nebo obilném poli, odváží se i do bezprostřední blízkosti lidských obydlí.

Způsob života a potrava

Pokud se vlk vyskytuje v hustě obydlené oblasti, téměř určitě se neukáže dřív než za setmění. V odlehlejších částech se však probouzí k životu už odpoledne a slídí čenichem po nějaké té kořisti pro svůj věčné hladový žaludek.

Vlci, stejně jako všechny psovité šelmy, žijí ve směčkách (pokud to dovolí ráz krajiny). Z jara jsou ale vidět spíše jen páry. Ty se však později ke smečce přidají. Smečka se pohybuje velmi zajímavě. Podobně jako indiáni, vlci chodí blízko za sebou a našlapují do stop vlků, kteří šli před nimi. I zkušený znalec tak velmi obtížně pozná, s kolika vlků se vlastně smečka skládá. Právě stopaři patří mezi několik málo bytostí, které se po vlčí stopě vydají. Vlci totiž většině zvířat nahání hrůzu. Dokonce i jejich příbuzným psům domácím. Ani ti se po jeho stopě nevydají.

V minulosti lidé viděli vlka jako zabijáka a postrach svých stád dobytka. Díky legendám a pohádkám tento názor u některých lidí přetrvává. Při lovu se chová jako liška, velmi chytře. Je možné, že v minulosti působily velké smečky těchto zvířat škody na domácích chovech, ale vzhledem k tomu, že vlk je v současné době nejen v české přírodě vzácností, není možné aby k takovýmto škodám docházelo i v současné době. Vlci jsou pro ekosystém (podstatě i pro stáda dobytka či jiných domácích zvířat) nepostradatelní, protože regulují stavy zvěře, která by se jinak mohla přemnožit. Plní i funkci jakéhosi doktora v ekosystému, protože loví především slabé a nemocné jedince. Mimo velkých u nás žijících savců, nepohrdne ani menšími obratlovci či hmyzem nebo mršinou (je-li nouze). Čas od času konzumují i rostliny. Člověku se velkým obloukem vyhýbají.

Rozmnožování

Vlk je zvíře, které se málokdy zdrží na jednom místě. Stane se tak jedině za situace, že vyvádí mladé. U starších vlků začíná doba říje v prosinci a končí v únoru. Pokud se mu v této době podaří najít nějakou samici a spářit se s ní, může za 64 dní očekávat mladé. Samice přivede na svět 4 - 6 slepých mláďat. Vždy si najde bezpečné místo někde hluboko v lese. Po poněkud rozpačitém začátku se začnou mláďata velmi rychle vyvíjet. Jsou velmi hravá a veselá, chovají se úplně stejně jako štěňata jejich domestikovaného příbuzného. Matka se o mláďata stará velmi pečlivě, nejen co se týče potravy, ale i hygieny. Dává si velký pozor, aby nikomu neprozradila jejich úkryt. Pokud jsou mláďata v nebezpečí přenáší je matka v tlamě jinam. Mláďata dospívají až ve třech letech. Díky nemocem, kterými psovité šelmy často trpí jich však přežívá velmi málo. Vlk se může dožít 12 až 15 let.

Ochrana

Byla období, kdy byla tato šelma výrazně redukována kvůli hojnému počtu. V současnosti je vlk podle vyhlášky 395/1999 sb. u nás kriticky ohroženým druhem.